Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na nejdůležitější součást nohejbalového zápasu - hráče.

Hra je určena především hráčům, ostatní je navíc, tak velí sportovní zákonitost. I v nohejbalu je hráč středobodem veškerého dění na hřišti. Na něj se nabalují další – trenéři, realizační tým, rozhodčí, funkcionáři, sponzoři, média… Hráč je nositelem vývoje sportu, jeho reprezentantem vůči veřejnosti. Je zároveň obrazem sportu. Jeho vzhled, chování, přístup a další vlastnosti vypovídají o náladách v daném sportovním odvětví, o jeho pozici a vlivu.

Při vší úctě, nohejbal zatím, snad s výjimkou mezinárodní scény, neklade na hráče výrazné nároky. Snad i proto je sportem oblíbeným u všech vrstev společnosti a všech věkových kategorií. Právě možnost věnovat se mu prakticky do stavu fyzické smrti je jedním z faktorů masové obliby. Jsou doložené případy, kdy nohejbal hráli i devadesátiletí borci. Právě dlouhodobost výkonu je jedním z důležitých kritérií kvality hráče. Nohejbalové přípravky totiž nechrlí takové množství adeptů, které by dostatečně uspokojilo všechny sféry nohejbalu, včetně toho výkonnostního.

2021 50letCNS13 3S vývojem nohejbalu se změnily i požadavky na chování a vystupování hráčů, zejména na reprezentační úrovni. Snad nejvíce negativně nohejbal „proslavil“ alkohol, resp. hra pod jeho vlivem. Kdo by třeba nepamatoval některá úděsná nedělní utkání v podání hostujících družstev v rámci víkendového ligového dvoukola. Opakovaných alkoholových skandálů nebyla na přelomu tisíciletí ušetřena ani česká reprezentace. Až teprve vyprofilování klubové špičky a menší tolerance ze strany svazových orgánů dokázaly v tomto ohledu výrazně otupit ostří.

I ten nejméně šikovný rekreační hráč je součástí velké nohejbalové rodiny. Nohejbal hrají lidé chudí i bohatí - majetkem, duchem i dalšími vlastnostmi. Minulost ukázala, že na hřišti se dokáží úspěšně propojit i lidé velmi rozdílných povah a vlastností. I v tom je krása kolektivního sportu, jakým je nohejbal.

„Ne všichni magoři na hřišti, jako byl třeba Jindra Žalud nebo já, jsou magory v osobním životě. Jedna věc jsou povahové rysy v osobním životě, druhá na hřišti. Když vezmu sebe, tak v osobním a profesním životě jsem se vždycky snažil být lidem prospěšný, aby se bavili a byli spokojení. Na hřišti jsem ale byl jiný, chci prostě vyhrát. Vždy pro mě bylo důležité koukat na ukazatel skóre. Jindra Žalud, který byl mým vzorem odmalička, byl mimo hřiště pohodový a dobrý člověk. Ovšem když přišel na hřiště, viděl rudě. Hodně diváků se před zápasem sázelo, komu zase vynadá, kam zakopne balon, jak vyběhne s rozhodčím… Ale on cíleně šel za výsledkem. Bez buldočího přístupu nikdy nejsou takové výsledky. Musí fungovat chemie mužstva. Na hřišti musí být jeden velitel a k němu spoluhráči, kteří musí splňovat podmínky. Nemohou tam být tři stejné osobnosti, jež si navzájem vadí. Mými nejlepšími spoluhráči byli Petr Rosenheim a Vláďa Sehnal. Ač byli oba rozdílné povahy, pro mě byli nepostradatelní. Také je potřeba říci, že ne všechny emocionální výstupy vyplývají ze situace. Některé jsou prostě přihrané, aby se obecenstvo dobře bavilo. Já jsem takových výstupů měl asi padesát procent. Nesmí to ale přejít určitou hranici, aby se spoluhráč cítil ponížený. Ne každý divák pro to totiž má pochopení. Někdo si pak může myslet, že jsem i v osobním životě magor, to je prostě daň,“ říká enfant terrible českého nohejbalu 80.-90. let, JIŘÍ ŠMEJKAL mladší.

2021 50letCNS13 blahaJedním z hráčů dlouhé nohejbalové historie, kteří dokázali skloubit výkonnost na nejvyšší úrovni i její dlouhodobost, je KAREL BLÁHA (*1969), bývalý mnohonásobný úspěšný český reprezentant.

Pane Bláho, vzpomenete na své první nohejbalové krůčky? Kolik vám tehdy bylo?

Bylo mi asi 10 nebo 11 let. Chodil jsem se koukat na nohejbal v Tašovicích, kam chodili kopat starší chlapi. Jak to bývá, občas se nesešli v plném počtu, což byla šance pro mě. Vzali mě mezi sebe, a tak jsem začínal.

Co pro vás bylo největší motivací prosadit se do extraligového družstva, či poté do reprezentačního výběru?

Hlavně fakt, že mě nohejbal hodně bavil. Když mě něco baví, dělám to rád a chci se neustále zlepšovat. A časem si začnu klást ty nejvyšší cíle. Měl jsem také velké štěstí, že se kolem vytvořila správná parta lidí se stejnými zájmy – a pak to jde samo.

Fyzické schopnosti a dovednosti, technické schopnosti a dovednosti, herní myšlení, psychická odolnost, tréninková píle, vůle podřídit se zájmům týmu – to jsou základní prvky, které utváří hráčovu komplexnost. Který z nich považujete za nejdůležitější?

Neřekl bych, že stačí mít jen něco. Důležité je mít od každého základ. Jedině tak se dá dosáhnout úspěchu. Když už hráč je na nejvyšší úrovni, rozhoduje psychická odolnost. Kdo si co v těžké chvíli dovolí a na co si věří.

Jaké jsou rozhodující faktory pro to, aby hráč na vrcholné úrovni vydržel působit alespoň dvě desetiletí?

Důležité je mít v pořádku zdraví a vyhnout se zranění. Když mi bylo 18-20 let, měl jsem problémy s kyčlemi a doktor mi zakázal hrát. Byl jsem na několika injekcích a naštěstí se to uklidnilo. Také jsem měl potíže s meniskem. Kromě zdraví je důležitá psychická pohoda a dobrá parta kolem. A nemalý vliv má i vstřícnost rodiny k nohejbalu.

Kterého svého hráčského úspěchu si vážíte nejvíce a proč?

To je zajímavá otázka. Pokud mám uvést jen jediný úspěch, asi to bude domácí mistrovství světa v roce 2004. Tam jsme ve finále deblů nehráli moc dobře, střídali se a první set prohráli. I ve druhém už to s námi vypadalo zle. Za stavu 5:9 jsem zavelel k dalšímu střídání, na hřiště se vrátil Pepa Tirpák a zkusili jsme poslední vzdor. Úspěšně a ještě jsme zlato urvali. Také rád vzpomínám na mistrovství republiky deblů, které jsem několikrát vyhrál s asi pěti různými parťáky.

2021 50letCNS13 5To poslední jako 41letý. Vyhrál jste jubilejní dvacátý, třicátý i čtyřicátý domácí šampionát mužských deblů. Jak se z vás stal specialista na právě jubilejní ročníky?

Těžko říci. Měl jsem štěstí na kvalitní spoluhráče a debl mě také víc bavil než trojky. Na poslední republiku deblů ve Vyškově jsem ani nějak nechtěl jet. Ukecal mě až Vláďa Babka, neměl s kým jet, tak jsem ho v tom nechtěl nechat. Pamatuji se, že jsme měli hodně těžkou skupinu a měli co dělat, abychom z ní postoupili. V pavouku jsme pochytali všechny favority, ale po postupu ze skupiny na nás sedl obrovský lauf. Taková forma přichází párkrát za život, už jsme zlato nepustili.

Všichni vás mají zafixovaného zejména jako excelentního blokaře. Byl toto váš vysněný herní post?

Když jsem jako mladý začínal, bylo to se mnou jako u většiny hráčů. Starší si mě brali hlavně do pole a na nahrávku. Pak jsem vyrostl a začal se víc prosazovat na síť. Jenže já nebyl žádný ranař, spíše jsem hrál technické údery a různé finesy. To je ale pro smečaře málo, proto jsem se musel zaměřit víc na obranu. To, co nedávám útokem, musím dohnat na bloku. Začal jsem různě zkoušet aktivní blok, lákat soupeře a taktizovat. Takže nebylo to žádné splnění přání, ale post blokaře vyplynul ze situace. Že budu jednou blokovat na takové úrovni, to jsem dříve opravdu netušil.

50 let… Co popřejete oslavenci?

Ať se dál drží v dnešní těžké době. Aby rostli naši nástupci a děti neseděly u mobilů a počítačů. Když bude početná základna, bude z čeho brát a poroste i kvalita. Také bych nohejbalu do dalších let přál hodně zaujatých lidí, kteří mu odevzdají všechno.


Top odkazy

odkaz_botas
odkaz_gala
odkaz_pokornysite
odkaz_anytrade

Logo ke stažení

ikonka_nohecmagazin_160

Vstup redaktoři