Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. Tentokrát se podíváme na první součást nohejbalového tréninku, zápasu či utkání – na hřiště.

Pro první hřiště, na kterých byl nohejbal provozován, by se hodil spíše termín plácky. Byla to většinou místa s udusanou hlínou či pískem, na kterých se tehdejší nadšenci věnovali sportovní činnosti, včetně míčových her. Někdy se ani nezatěžovali vyznačováním čar, jindy je vrývali do hrací plochy klackem a někdy  rýhy vylévali vápnem z konve. Jen málokterým se poštěstilo zahrát si nohejbal na kvalitním volejbalovém či dokonce tenisovém hřišti.

Zatímco zejména na trampských osadách někde plácky vydržely až do dnešních dní, v obcích a městech byly postupně nahrazovány kvalitnějšími hřišti. Často s nejen kvalitním povrchem, ale i drenážemi pro odvod dešťové vody, tvořenými jednotlivými vrstvami kameniva různé velikosti. Novější provedení pak pracuje s tzv. patentní vrstvou.

První standardizaci hrací plochy a hřiště přinesla pravidla nohejbalu. Podle zatím nejstarších dochovaných pravidel hry z roku 1940 se hrálo na hřišti s obvodovými čarami dnešních rozměrů (18 x 9 m) s odchylkou 20 cm. Čára pro podání byla umístěna o 1,5 m blíže síti (5 m). Výška sítě byla o 20 cm nižší (90 cm). Volná hrací plocha (výběhy) nebyla vymezena. O čtyři roky později vydaná tištěná pravidla se u parametrů hřiště lišila výškou sítě, která už odpovídala té dnešní. Její tolerance byla stanovena na 5 cm. Pozdější vydaná pravidla začala řešit i odchylky povrchu hřiště, rozměry výběhů, výšku volného hracího prostoru nad hrací plochou, podpěrné tyčky sítě, vzdálenost sloupků sítě od čar, šířku sítě, povinnost počítadla stavu setu. Čára podání se posunula na 6 m, později na 6,5 m od sítě. Zajímavostí byly krátké čáry (0,5 m) za postranními čarami, vymezující pole zahájení. S mezinárodním rozšířením nohejbalu se do tuzemských pravidel dostala i alternativa z mezinárodních pravidel v podobě možnosti zúženého hřiště na tenisovou šířku (8,2 m), její využití je však minimální.

2021 50letCNS09 3Se vzestupem nohejbalu, zejména toho organizovaného, si pravidla začala všímat i  materiálu povrchu hřišť. Někde používaná hřiště s povrchem z asfaltu, škváry, šotoliny nebo betonu se stala minulostí, akceptovatelnými povrchy se staly antuka, písek a umělé povrchy. Nověji se řešily i povolené materiály čar. Kromě klasického vyznačování sypkým materiálem (vápno) se po vzoru tenisu dnes uplatňují i čáry z umělých materiálů.

Nejvíce soutěžních hřišť pro nohejbal má antukový povrch. Antuka, to je věda a může to potvrdit jeden z nejzkušenějších výrobců tohoto materiálu, ZDENĚK KOLIHA (*1943).

„Když jsem se jako tenista probojoval do první desítky své kategorie, přitáhli mě na pražskou Štvanici. Pod Negrelliho viaduktem byl tehdy antukový mlýn, kam jsem si při škole v 60. letech chodil přivydělávat mletím antuky. Antuku jsme chodil mlít i po vysoké škole. Na stará kolena jsem si po revoluci pořídil tři mlýny, které mám na Libeňském ostrově. Jsou to meziválečné kolové mlýny, dnes už  zastaralé. Jenže antuka je z nich mnohem lepší než z nových cihlových mlýnů, které jsou výkonnější a antuka z nich o něco levnější. Finta kolových mlýnů je v tom, že mají dvě železná kola, která po střešních taškách jezdí a melou je na malé zrno. Navíc se pak zrno v mlýně točí, přebíhá přes kola a tím dostává kulový tvar. Kdežto moderní drtící mlýny rozbíjí tašky nebo cihly nárazem, ty se rozprsknou a zrno má ostré hrany, které při hře míče daleko víc obrušují. Důležitý je i použitý materiál. U nás používáme pouze pálené střešní tašky. Ty se totiž vypalují na 1 350 °C, cihly jen na 400 °C. Rozdíl je v tom, že zatímco antuka z cihel se přes zimu prakticky rozpadne a je z ní na jaře bláto, ta ze střešních tašek se nerozpadá a vydrží deset let, někdy i déle. Všechno chce svoje. Antuku od nás berou hlavně tenisté, volejbalisté a nohejbalisté. Dodáváme třeba i pro firmu Sibera, která staví desítky let antuková hřiště u nás i v zahraničí. Meleme několik typů antuky, pro nohejbal bych doporučil polohrubou,“ uvedl.

Každé hřiště pochopitelně vyžaduje pravidelnou údržbu a případné opravy. Zejména  po zimě venkovní hřiště potřebují větší úpravu, spočívající v obměně části svrchní vrstvy, srovnání a válcování. K údržbě a opravám hřiště pochopitelně patří nezbytné vybavení, mezi které se řadí kurtový kartáč (hrubé koště), dřevěná či železná hrabla, síťovačka, ruční nebo motorový válec, případně i vysoušecí válec nebo stěrka. K vyznačení čar sypkým vápnem se používá lajnovačka. U hřišť s umělým povrchem řada věcí spojených s údržbou odpadá.

Nezbytností u hřišť je kropící zařízení, buď s ručním postřikem hadicí nebo v modernějším provedení s automatickým postřikovacím zařízením. I když údržba a opravy hřiště nepatří mezi hráči k oblíbeným činnostem, mají i výchovný charakter a budují vztah hráče ke svému klubu a areálu.

Nohejbal je hlavně sportem venkovním, postupně však po vzoru jiných míčových sportů v republice (volejbal, basket, házená) začal více využívat prostředí tělocvičen a sportovních nebo víceúčelových hal. S přibývající pohodlností populace se počet vnitřních sportovišť, oproštěných od venkovních vlivů, zvyšuje a bude zvyšovat. V nohejbale se ve vnitřních prostorách realizuje především zimní příprava soutěžních družstev a zimní turnajové soutěže. K hřištím ve vnitřních prostorách jsou pravidla benevolentnější, zmenšují výběhy (o 0,5 m za všemi čarami), výšku volného herního prostoru (o 1 m) a tolerují v něm i některá zařízení haly (kruhy, koše na basket apod.).

S přibývajícími halami a tělocvičnami zavedená povinnost alternativy v podobě vnitřního prostředí pro přesun venkovního nohejbalového utkání v případě obecné překážky ve hře (déšť, silný vítr, nedostatečné osvětlení apod.), platná pro soutěžní ligová družstva, sice pomohla odstranit přeložená utkání, ale zároveň zvýšila technické a ekonomické nároky na soutěžní družstva. Zajištění haly nebo tělocvičny s regulérními parametry, která je přitom v hlavním soutěžním období družstvem využita v průměru z patnácti procent, je pro některé potenciální účastníky soutěží tvrdým oříškem.

Příliš původních a slavných nohejbalových hřišť se do dnešních dní nezachovalo. Určitě k nejstarším patří některá hřiště trampských osad, ale dost z nich už je zarostlých. To je třeba případ horního hřiště osady Montana na Berounce, kde se hrál nohejbalový turnaj už v roce 1940. Přesto ale dodnes existuje jedno funkční hřiště, na kterém je nohejbal provozován už od roku 1922. Nalezneme je v Českých Budějovicích, na pravém břehu řeky Malše u pilíře železničního mostu trati České Budějovice – Český Krumlov. Most byl i inspirací pro název později zde hrajícího nohejbalového oddílu (SK Most). Tak staré hřiště je unikátem, podobné v Praze ze stejné doby už neexistují.

2021 50letCNS09 jelinekJedním z těch, kterým českobudějovické hřiště u železničního mostu vděčí za svou kvalitu a dlouhověkost, je JOSEF JELÍNEK (*1947).

Pane Jelínku, „mosťácké” hřiště v Budějovicích je legendou. Začínal na něm i váš otec. Co vaše začátky?

Táta byl ročník 1919, takže nebyl u úplných začátků. Pokud jde o mne, tak už jako dítě v kočárku jsem byl u mostu pořád. Zejména o prázdninách jsme to s kamarádem Pavlem Charyparem mlátili od rána do večera. Bydli jsme oba v Havlíčkově kolonii a občas jsme zašli i na hřiště u Špačků. Tam jsme učili ty, kteří nohejbal ještě tolik neuměli. Jako mladý kluk jsem za svůj největší úspěch považoval, když jsem v patnácti letech vyhrál turnaj u mostu. Jako starší jsem byl součástí sestavy, která tady v Českých Budějovicích v roce 1971 získala stříbro na mistrovství ČSSR. U mostu jsem hrál do doby, dokud mi to zdravotní stav umožňoval.

K památným specifikům tohoto hřiště patřilo provedení podání „na pilíř“. O co šlo?

To je jednoduché. Protože koncová čára hřiště byla ani ne dva metry od pilíře mostu, schválně se servírovalo vysoké podání, aby hráče přeskočilo. Někdy se podávalo placírkou, někdy nártem. Když balon někoho přeskočil, smáli jsme se a říkali mu „loutkářství Chrudim“. Skončilo to až v době, kdy postavili nový most a hřiště se muselo od něj trošku posunout. A také se v 70. letech zavedla celostátní pravidla, ta naše skončila.

Právě budějovická pravidla byla specifikem. Síť měla výšku cca 130 cm, podávalo se jen do jedné poloviny hřiště a až k zadní čáře… Vám osobně se hrálo lépe na tato, nebo na tzv. pražská, později celostátní pravidla.

Samozřejmě na budějovická. Protože to byl opravdu sportovní nohejbal. Hrálo se na ztráty, set musel skončit o dva body. Ze sportovního hlediska to nemělo chybu, jeden zápas dvojek se hrál klidně i hodinu. Bohužel jsme se museli přizpůsobit zbytku republiky. Když se provádělo sjednocení pravidel, přivezli jsme do Prahy natočený filmový záznam naší hry na osmičce, ale překvapivě nešel projektor...

S výškou sítě souvisela i další zvláštnost, útočný úder „sklopka“. Je to předchůdce nártového úderu, který později proslavil hráče jako Holuba či budějovické hvězdy Musila a Chalupu?

Předchůdce možná. Byla to spíše stržená smeč, která letěla podél sítě. Hráli jsme ji placírkou, občas i polonártem. V té době jsme ještě kopali naboso.

2021 50letCNS09 5Vy sám jste o mosťácké hřiště pečoval. Čím to, že neoplocené a tedy veřejně přístupné, vydrželo ve skvělé kondici do dnešních dní?

O hřiště jsme se poctivě starali. Udržovali jsme povrch, který byl z kopaného písku a vždy jsme říkali, že jdeme hrát na Wimbledon. Proto se dalo hrát naboso. Sem tam ale hřiště doznalo újmy. Třeba když nám je rozbily děti, které sjížděly z náspu na kole na louku přes hřiště. Protože je u řeky, poškozovaly je i povodně. Jedna z nich přišla v roce 1954. Po ní se muselo hřiště dělat úplně znovu - dolů škvára a nahoru písek. Největší povodeň nás zasáhla v roce 2002, byla dvojnásobná než obě předchozí. Teď už by naboso moc hrát nešlo, protože na povrchu je jemná šotolina.

Není vám líto, že takovou show, jakou byl třeba „mezinárodní“ turnaj nebo utkání s konkurenční partou od Špačků, už asi nikdy na tomto hřišti neuvidíme?

Samozřejmě, že je. Obě akce byly výjimečné, přes to nejel vlak. Turnaj měl velkou propagaci ve městě, každý hráč měl svou zahraniční přezdívku, byla to radost. „Mezistátní“ utkání se Špačky také neměla chybu, byla to hrozná sranda. Špačkové po proudu řeky přijížděli na neckách, někdy tam ani nedojeli a potopili se. Jeden rok zase seběhli z náspu oblečeni v rákosu a s čelenkami jako indiáni. Mosťáci se zase převlékali za ženské a měli transparenty. Vždycky se sešlo hodně diváků. Jen je smutné, že z aktérů už téměř nikdo nežije.

50 let… Co popřejete oslavenci?

Aby svaz vydržel v kondici dalších padesát let. A aby se nohejbalu věnovala mládež.


Top odkazy

odkaz_botas
odkaz_gala
odkaz_pokornysite
odkaz_anytrade

Logo ke stažení

ikonka_nohecmagazin_160

Vstup redaktoři